Loutkové divadlo BUBENÍČEK TJ Sokol Královské Vinohrady Václav Čtvrtek HONZA, ČERT A KAŠPÁREK veselá jednoaktovka osoby: Hroznata z Babince – rytíř a pěstoun Rozárka – jeho schovanka Kašpárek Honza – poddaný čert chůva prosinec 2007 (hradní síň se stoličkou) RYTÍŘ (drží v ruce list papíru, přechází prudce síní): Takové neštěstí! A zčista jasna! – Co teď? Kdo mi poradí? (volá) Kašpárku! Kašpárku! KAŠPÁREK (vběhne): Co se děje, pane rytíři? RYTÍŘ: Kašpárku, dostal jsem psaní. KAŠPÁREK: Psaní… Kdyby pro každé psaníčko měl člověk tropit takovou lamentaci… RYTÍŘ: Ale já dostal psaní od čerta! KAŠPÁREK (si pruce sedne na zem): Tak! RYTÍŘ: A přišlo to se vším všudy. Nejdřív tu zavonělo po síře, pak to trochu kříslo, svitlo, blýsklo se… a měl jsem psaní v ruce. KAŠPÁREK: A… a co vám píše čert? RYTÍŘ: Drzost nad drzost! Jen si poslechni… (předčítá z listu) Rytíři Hroznato, dnes večer si přijdu pro tvou schovanku Rozárku. Příští pondělí se totiž u nás v pekle budou ženit všichni čerti – a já ještě nemám nevěstu. Ustroj slečnu Rozárku do nějakých tmavších šatů, aby se mi neumazala cestou pekelnými komíny. KAŠPÁREK: To je mi nadělení! RYTÍŘ: Zlostí bych se rozskočil! Všiml sis, Kašpárku? Vždyť čert mi ve psaní tyká! Nějaký umazaný čert tyká vznešenému rytíři Hroznatovi z Babince. – A kdo bude spravovat díru, kterou mi čert vyrazí ve stropě? Kdo po něm bude zametat saze? Díru vyrazí, hrad mi umaže a tyká mi… KAŠPÁREK: A odnese Rozárku… Hlavně to by vás, pane rytíři, mělo mrzet. RYTÍŘ: Vidíš – i to by mě mělo mrzet. – Zkrátka mám vztek a nevím si rady. (Kašpárek se rozeběhne ke dveřím) Hola, kampak utíkáš? KAŠPÁREK: Pro tu radu, pane rytíři. – Do zbrojnice. Je tam meč dvouručák. Má dobrého čtvrt centu. Jářku, pane rytíři, bude vám na čerta dobrý. RYTÍŘ: Mně? To si můžeš rovnou sednout támhle na stoličku. Kdo si myslíš, že jsem? KAŠPÁREK: Nu, rytíř… RYTÍŘ: Pan Jeroným Hroznata z Babince a vznešený pán. Vznešený pán a žádný trabant, který by měl chuť potýkat se s čertem. KAŠPÁREK: Já myslel, že to patří k věci. Co bylo rytířů na světě, každý se pral s čertem, který chtěl odnést nějakou slečnu… RYTÍŘ: Já se prát nebudu. Já jsem moc vznešený. Umazal bych si o čerta ruce. KAŠPÁREK: A čert odnese Rozárku… RYTÍŘ: Mrzí mě to dost. Ale co dělat? KAŠPÁREK: Lidé si budou šeptat: Rytíř Hroznata se díval, jak čert odnáší Rozárku, a nehnul ani prstem… RYTÍŘ: Ech, budou z toho řeči. KAŠPÁREK: Zaslechne ty řeči král a řekne: Ten zatracený zbabělec rytíř Hroznata dopustil, aby čert odnesl jeho schovanku a jen se vymlouvá. RYTÍŘ: Taková urážka! Hned ta slova spolkni! Nebo tě... KAŠPÁREK: I co bych je polykal? Já nic neřekl. To přece řekne král. RYTÍŘ: Jeho veličenstvo… Kašpárku, ty opravdu myslíš… KAŠPÁREK: Na to se můžete spolehnout. A ještě něco řekne král. Poručí svým dvorním rytířům: Na kůň! A rovnou k hroznatovi. Seberte mu rytířský meč a vyřiďte mu, že jsem ho škrtl z notesu, kde mám zapsány pořádné rytíře. Taky hrad mu seberte – a vůbec, co bych dál mluvil? Hroznata už pro mě není rytířem. RYTÍŘ: Kašpárku, to jsi mi nasadil do hlavy velikou starost. Co teď? KAŠPÁREK: Vzít meč dvouručák a připravit se na čerta. RYTÍŘ: To ne. Už jsem jednou řek, že s čertem se prát nebudu. Rytíř drží dané slovo. KAŠPÁREK: A král teprve. Už ho vidím, jak olizuje tužku a škrtá vás z notesu. RYTÍŘ: Teď jsem v pěkné kaši. Vzal by mě z toho… (zablýskne se a zahřmí; rytíř bázlivě) Ba ne, já to radši neřeknu… Ale jak z ní ven? Kudy z té kaše? Kašpárku, přemýšlej, uvažuj, starej se trochu, poraď! KAŠPÁREK: Já už poradil. Dvouručák! RYTÍŘ: Dej už s ním pokoj. – A teď chci mít klid. Musím přemýšlet, Jak zachránit svou rytířskou čest a neumazat si přitom ruce. (přechází síní; mluví polohlasně sám k sobě) To první, co mě napadlo není dost moudré… Druhé se též nezdá dost chytré… KAŠPÁREK: A to třetí jistě taky nebude. RYTÍŘ: Ale ono čtvrté… Kašpárku, mám to! Půjdeš – a hned! KAŠPÁREK: Kampak tak najednou? RYTÍŘ: Oběhneš tři kopce, na kterých bydlí tři rytíři. Jejich kopce jsou nižší než můj. I hrady mají menší, a proto také mají míň vznešenosti. Nic si nezadají, když se poperou s čertem. Vyřídíš jim, že je dnes večer určitě čekám. Sezveš taky vesničany z mých vesnic. Ať sebou vezmou cepy a vidle. A už utíkej! KAŠPÁREK: Náš pan rytíř je chytrák nad chytráky… RYTÍŘ: Máš u mne dukát. – A pospěš si, ať je tu ta banda dřív než pan čert. KAŠPÁREK (odběhne; cestou si opakuje): Tři rytíře a sedláky a cepy a vidle… (vyhlédne na scénu) Motyky taky? RYTÍŘ: Běž už! – Jestli odtud večer vyvázne čert se zdravou kůží, ať mě vezme… (zablýskne se a zahřmí) Ba ne, radši to neřeknu… (odejde za Kašpárkem) (hudba) ROZÁRKA (vběhne): Chůvo, kde jsi? Slyšíš? CHŮVA (vejde): I slyším, slyším. Takový křik. Ublížil vám někdo, slečno Rozárko? ROZÁRKA: Chůvo, pověz, je to pravda, že si pro mě dnes večer má přijít čert? CHŮVA: Povídají to dole v kuchyni, vykládá se o tom po celém hradě. (otevře truhlu) Něco by na tom, Rozárko, mohlo být. ROZÁRKA: Řekni mi rovnou – odnese mě? CHŮVA: No, pro všechno jsem připravila ty šedivé šaty s černými puntíky. Boty jsem vám přichystala šněrovací. ROZÁRKA: Teď to vím určitě. Odnese mě! CHŮVA: Smutná jsem taky dost. Ale co dělat? ROZÁRKA: Právě na to jsem se tě chtěla zeptat, chůvo. Sloužila jsi už u devíti slečen a všechny vzal čert. Máš tedy zkušenosti. Poraď mi, chůvo, poraď! CHŮVA: No, nejlíp uděláte, když si vyskočíte čertu rovnou na záda. Tak se povezete nejpohodlněji. ROZÁRKA: Ale, chůvo, ty mi nerozumíš. Chci vědět, co mám dělat, aby mě čert neodnesl! CHŮVA: Kdybych to, Rozárko, věděla, nebyl by mi čert ty slečny odnes‘. Tady se nedá dělat vůbec nic. ROZÁRKA: A tak já budu strašně smutná a budu hořce plakat… CHŮVA: Plakat! – Vida, slečno Rozárko, teď jste mi něco připomněla… Kapesníky! Alespoň tucet jich propláčete cestou do pekla. (zavře truhlu) Jdu je připravit. Nějaké tmavší… (odběhne) ROZÁRKA (usedne na stoličku; pláče): A na světě je tak hezky… V zahradě kvetou růže… A k večeři mají být vdolečky... S medem… A já se jich už nedočkám, protože mě vezme čert… HONZA (vejde se džbánem v ruce, chvíli přechází a rozhlíží se po síni, pak přistoupí k plačící Rozárce): Povídám, jsem tu dobře v kuchyni? (Rozárka pláče) Jářku, jsem tu dobře v kuchyni? ROZÁRKA: Vezme mě čert! Achichi, vezme mě čert! HONZA: A — mě by vzal taky! Už dobrou hodinu chodím a motám se a bloudím a bloumám po chodbách a síních a komnatách a kvelbech… A co jsem chtěl? Jsem tu dobře v kuchyni? Nesu tam med. ROZÁRKA: Dej pokoj s medem, Honzo! Copak nevidíš, že jsem smutná? HONZA: Já taky. Nemůžu najít kuchyň. ROZÁRKA: Taková maličkost. Co bych měla říkat já? Za chvíli si pro mě má přijít čert! HONZA: A já už zas před chvílí měl být s medem v kuchyni. ROZÁRKA: Honzo! Ty mě tak strašně rozčiluješ! Slyšíš? Slyšíš? Čert mě vezme! HONZA: Vidíš, Rozárko — a mě zase přetáhne kuchař vařečkou, že nesu med pozdě. — Inu, každý má své trápení… ROZÁRKA: Ale, Honzo! (pláče) HONZA: Já nevím, Rozárko, ale dnes s tebou není rozumná řeč. A kuchař čeká. Opravdu nevíš, kudy bych se dostal do kuchyně? — No, zkusím to tudy… (odloudá se) (hudba) RYTÍŘ (s mečem v ruce opatrně vykoukne): Jsi tu sama, Rozárko? ROZÁRKA: Sama se svým trápením, pane rytíři. RYTÍŘ: A… čert? ROZÁRKA: Ještě nepřišel. RYTÍŘ: Opravdu? ROZÁRKA: Snad se ho také nebojíš, pane rytíři? RYTÍŘ: Já… Jen mi ho ukaž. A uvi… uvidíš! ROZÁRKA: Jak ti ho mohu ukázat, když tu není! RYTÍŘ: Opravdu? (opatrně vejde na scénu) Opravdu… Není tu! (zadupá, rozběhne se síní a seká kolem mečem) ROZÁRKA: Co to děláš, pane rytíři? RYTÍŘ: To já jen pro jistotu… A ještě jednu pernou… (upadne) Pane, kdyby ji tak čert dostal! ROZÁRKA: Však ji má u tebe schovanou, pane rytíři. RYTÍŘ: U mne? Já… já se přece s čertem prát nebudu. Umazal bych si ruce. ROZÁRKA (opět s pláčem): Tak proč jsi vlastně přišel, pane rytíři? RYTÍŘ: Potěšit tě, Rozárko. ROZÁRKA: Pěkná útěcha – odkázat mě čertu! RYTÍŘ: I mlč a neplač už. Zařídil jsem, aby tě čert nedostal za nevěstu. ROZÁRKA: Opravdu? RYTÍŘ: Opravdu. Za chvíli tu musí být. ROZÁRKA: Kdo? RYTÍŘ: Ti, pro které jsem poslal Kašpárka. Tři rytíři a houf sedláků. ROZÁRKA: A pustí se do čerta? RYTÍŘ: Naloží mu, co se do něj vejde. Ten bude skákat. ROZÁRKA: Nejvíc budu skákat já… (dá se do tance) Samou radostí, jak čertu nakládají. KAŠPÁREK (vběhne): A já vám povídám, že nepřijdou! Ani rytíři a sedláci taky ne! (rytíř si prudce sedne na stoličku; Rozárka klesne na truhlu) ROZÁRKA: Kašpárku, ty žertuješ! KAŠPÁREK: Nežertuji… Ne – při – jdou! ROZÁRKA (s pláčem): A čert mě vezme… RYTÍŘ: Mě už vzal! — Jak se ta banda mohla opovážit odepřít službu mně, vznešenému rytíři Hroznatovi? — Chci slyšet slovo od slova, co mi vzkázali. KAŠPÁREK: Já tam přišel, nejdřív k rytířům, a povídám: Mám vám vyřídit, že máte menší kopce, hrad jen do patra a vznešenosti sotva za krejcar. Tak alou, bando, na koně. K Hroznatovům přijde čert. A vy ho máte vyhnat. RYTÍŘ: A oni? KAŠPÁREK: Jen trochu otočili řeč. — Tak alou z hradu, Kašpare, řekli. Hroznatovi vyřiď, ať si ten starý nadutec vyžene čerta sám. RYTÍŘ: A sedláci? KAŠPÁREK: S těmi to bylo ještě rychlejší. Jeden vzal bič a přetáhl mě po hřbetě. Na další už jsem nečekal a pelášil zpět… RYTÍŘ: To je vzpoura! Rebélie! – To mi zle zaplatí! (v síni se náhle o něco setmí) — Co… co to? ROZÁRKA: Slunce zapadlo… KAŠPÁREK: A vzduch… začíná divně vonět… čertovinou… RYTÍŘ: To mi ještě chybělo! Rytířům jsem pro smích, poddaným pro legraci – a ke všemu je čert na spadnutí. (hlučně vpadne Honza se džbánem) A je tu! HONZA: Au! Narazil jsem si koleno. — Džbán… je celý. — A, povídám, lidé, kudy se dostanu do kuchyně. ROZÁRKA: Honza s medem! RYTÍŘ: Fuj, nestojíš mi za to leknutí… HONZA: Aha, tady je sám pan rytíř… — Kdepak tu máte kuchyň, pane rytíři? RYTÍŘ: Čert je na spadnutí a on… — Jdi ke všem čertům i s tím medem… HONZA: No tak já jdu. – A – co jsem to chtěl? – Aha – Nevíte kudy se jde do kuchyně? Takovou dobu tu bloudím… (mezi řečí se odloudá) RYTÍŘ (hrozí za Honzou): Až to tu vyřídím, dám tě zavřít i s medem! Tak zbytečně mě vylekat… (v síni se zase o chlup setmí; ratíř sebou trhne) Co… copak je zase tohle? KAŠPÁREK: Čertovina tu voní stále silněji… ROZÁRKA: Na mě jde takový strach… KAŠPÁREK: Pane rytíři, tak už, k čertu, na čerta něco uchystejte! RYTÍŘ: Táák! (usadí se na stoličku) KAŠPÁREK: A co dál? RYTÍŘ: Dál? – Dál nic. Rytíři i poddaní mne zradili a já si s čertem mazat ruce nebudu. KAŠPÁREK: Jste zatracený zbabělec! Jen se vymlouváte! (s patřičnými efekty přiletí čert) ROZÁRKA: Kašpárku, pomoc! ČERT: Hni sebou a shořiš jako knot! KAŠPÁREK: A to bys dokázal bez sirek? ČERT: Dýchnu na tebe a je to! — A škoda řečí. Kde je Rozárka? ROZÁRKA: Já… KAŠPÁREK (šeptem k Rozárce): Tiše… Ani slovíčko… (k čertovi) Vidíš dobře na oči, pekelníku? ČERT: Odtud až do pekla. KAŠPÁREK: A Rozárku… Tu tady nevidíš? ČERT: Vidím tu nějakou ženskou v bílých šatech, ale Rozárka měla mít tmavé… KAŠPÁREK (šeptem k Rozárce): Rozárko, čert tě nepoznal! ČERT: Ptám se podruhé, kde je Rozárka? KAŠPÁREK: Já ji nehlídám. Kdo ví, kde je jí konec. To víš, na čerta nikdo nečeká. ČERT: Dozvím se to? (několikrát blesk a hrom) KAŠPÁREK: Ramusit umíš jen což… ČERT: Umím víc. Jestli se hned nedovím, kde je Rozárka, rozmetám hrad na hromadu kamení. RYTÍŘ (prudce vyskočí ze stoličky; běží k čertovi): Můj krásný hrad ne… Pane čerte, Kašpar vám lže! Ta ženská v bílých šatech je Rozárka! Ona se ještě nepřevlékla do tmavých. KAŠPÁREK: To jste rytíř? Pro trochu kamení dát čertovi Rozárku? Fuj, že se nestydíte! (rytíř odejde ze scény) ČERT: Už vím své. Nejdřív popadnu Rozárku, a pak se vrátím pro tebe, skrčku. (rozběhne se k Rozárce) ROZÁRKA: Kašpárku, pomoc! (utíká před čertem) ČERT (chytí Rozárku): Držím tě. A nepustím. Svezu tě rovnou do pekel. Vyber si. Na zádech? Nebo snad v náruči? HONZA (vpadne se džbánem v ruce): Kde je tady kuchyň? (jde rovnou k čertovi) Jářku, kudy se v tomhle hradě dostanu do kuchyně? Už kolik hodin tady bloudím. A med ve džbánu kyše, kazí se… a tohle… tohle je čert… (obejde čerta) No, ano… čert! Jak se sem dostal a co tu chce? KAŠPÁREK: Přišel si pro Rozárku! HONZA: A — to je pěkný pořádek! Kuchyň tu mají začarovanou a čert si sem chodí pro slečny. — Jářku, Rozárko, chceš s ním jít do pekla? ROZÁRKA: Honzo, to si radši vezmu za muže tebe. HONZA: Dobrá. ROZÁRKA: Honzo, zachraň mě! HONZA: (k čertovi) Jářku, černý, pusť mou Rozárku! ČERT: Až v pekle, Honzo! Dřív ne. HONZA: Ty, rarachu, nezlob mě… Tumáš! (uhodí čerta) Pustíš? ČERT: Tohle mi zaplatíš! Rozárka počká. (vrhne se na Honzu; hromy, blesky; pak tma; pauza) ROZÁRKA (do tmy): Honzo… Honzíku… Jsi tu ještě? KAŠPÁREK: Honzo, slyšíš? Jsi tu? (na scéně se rozední; čert leží na zemi, Honza na něm sedí) HONZA: A je to… KAŠPÁREK: Honzo, jsi celý? — A to pod tebou… to je čert? HONZA: No — je. ROZÁRKA: Vlastníma rukama jsi ho skolil! – Hrdino! KAŠPÁREK: Jak jsi to dokázal? V tom musí být čáry a kouzla… HONZA: Ba ne. V tom je med. – Jak po mně pekelník skočil, trochu medu jsem na něj šplíchnul a on se slepil – a teď tady leží… Já ten med darmo tak dlouho nevláčel… ROZÁRKA: Dal jsi mu pořádně! Dýchá HONZA: I – dýchá. Je jen slepený. Ale to přejde, až se olíže. KAŠPÁREK: Tak to si musíme pospíšit. Popadneme ho a hodíme rovnou do hradního příkopu. HONZA: Tak, Kašpárku. Voda mu dodá… RYTÍŘ (vběhne na scénu): Ani mi na něho nesáhnete! KAŠPÁREK: Hleďme, pan rytíř! RYTÍŘ: Povídám, jděte mi od čerta! KAŠPÁREK: To tak, pane rytíři. Teď, když je čert přemožený, to jste samá odvaha. Rarach je Honzův. ROZÁRKA: Chytil ho na med holýma rukama! RYTÍŘ: A kde jsi vzal ten med, vrtáku? HONZA: No – z panských úlů jsem ho stočil. RYTÍŘ: No prosím! Z mých úlů! Med je tedy můj. A můj je taky džbán. A ty jsi můj poddaný. HONZA: A – co z toho? Té vaší řeči na mě bylo trochu moc. RYTÍŘ: Je to jasné! Když můj poddaný chytí v mém hradě na můj med čerta — tak čí je čert? Můj přece, můj! KAŠPÁREK: To už přestává všechno… Nejdřív se třese jako osika, pak dá Rozárku čertovi, a teď jde na nás s takovým chytračením. Jste zbabělec, pane rytíři, a loupežník co krade čerty! Jděte si zas sednout… RYTÍŘ: Cože? Ty se otíráš o mou vznešenost? Teď už přestávají všechny ohledy! (mává mečem) Ven! Všichni ven (Rozárka, Kašpárek i Honza s reptáním odběhnou; rytíř za nimi hrozí) To víte, čerta starého vám dám! Ani chlup z mého čertíčka nedostanete. (chytrácky pro sebe) S tím rohatým má rytíř Hroznata jiné úmysly… (jde k čertovi; prohlíží si ho) Pořádný kus! Slovem báječný kus! Ta hebká srst a dlouhé rohy… (přejde k východu) Hola, sloužící! Chci poslat králi dar. Připravte mi nějakou pořádnou bednu. (vydá se na obchůzku kolem síně) V bedně bude čert a navrh bude ležet list. V tom listě bude psáno… (přemýšlivě) V tom listě bude stát… Ano, ano… Vaše veličenstvo, můj králi a pane… Abyste viděl, že jsou na světě ještě udatní rytíři, skolil jsem pro vás čerta. Byl to zlý čert. Šel z něho strach po celém kraji a ještě kus dál… (čert se pomalu zvedá; rytíř ho nevidí) Nebudu ani popisovat, jak těžký souboj jsem s čertem podstoupil… (čert se zvedne a jde rytíři přikrčen stále v patách) Jen o jedno vás prosím, vaše veličenstvo. Až otevřete bednu a pohlédnete na čerta, vzpomeňte v milosti na svého věrného rytíře Jeronýma Hroznatu z Babince. — Tak pěkně nenápadně to králi napíšu: vzpomeňte v milosti… (důrazně) A jestli král tu jemnou narážku nepochopí a neudělá mě za udatnost nejmíň knížetem – pak ať mě na tom místě vezme čert! (zahřmí, zablýskne se; čert popadne rytíře a odfrčí s ním stropem; na zem dopadnou kusy zdiva) (hudba; opona)