Loutkové divadlo BUBENÍČEK TJ Sokol Královské Vinohrady JAN MÜLLER ČERTŮV ŠVAGR podle pohádky Boženy Němcové Březen 2007 Osoby: Petr (chasník) 3x Sedlák Selka Luciper Tři čerti (čertice) Hospodský Hrabě Filoména Andělínka Scény: Na návsi V pekle Před hospodou Na zámku v zahradě 1. jednání (na návsi) Petr: (vchází s uzlíkem na holi) Kolik už jsem toho prošel! Pole, lesy, vesnice. Smůla mě drží za pačesy. Co už jsem toho zkusil, těžko se věří. (Tluče na dveře) Dobří lidé otevřete! (Tluče znovu) Slyšíte? Jste doma? Sedlák: (mezi dveřmi) Jsme, jsme, ale ne pro tuláky, pro žebráky jakési. Petr: Nejsem ani tulák ani žebrák. Hledám práci. Nepotřebujete čeledína, pantáto? Sedlák: To jsi uhodl, nepotřebuji. Takového jedlíka do stavení! Petr: Pantatínku, jsem ze selského, umím vzít za práci… Sedlák: Známe to, naslibuje toho – a práce uteče. Jdi svou cestou! Petr: Nelitoval byste. Na mou duši. Vyznám se… Sedlák: - nejlíp v jídle, to jistě. Jaképak marné řeči – táhni k čertu! (Zabouchne dveře) (Zahrádka za plotem) Petr: Pozdrav Pánbůh, panímámo. Selka: (Nevrle zabručí) Petr: Šel bych k vám do služby. Nehodil by se vám šikovný pacholek? Selka: Odkudpak jsi, že tě neznám? Petr: Jsem zdaleka, kolik dní cesty. Selka: A tak to ne! Cizotu jakousi… nic o tobě nevím. Jen tak si přijde… Petr: Však uvidíte – každou práci zastanu… Selka: Už jsem řekla! Pakuj se! A hezky rychle! Petr: - na poli – ve stáji – všude… Selka: Podívejme – odbýt se nedá! Povídám – jdi k čertu! (zabouchne dveře) Petr: Tolik vlídnosti, laskavosti. (Mávne rukou, odchází) Petr: (běduje) Všude je to stejné. Všude mne posílají k čertu. Což o to, šel bych, kdybych věděl kudy Luciper: (objeví se za keřem) Ale, ale, chasníku, to je mi nějakého bědování! Takový mladý, zdravý… Petr: Pozdrav pánbůh, vzácný pane. (Čert si uplivne) Mládí a zdraví se nenajím. Luciper: A co takhle do služby? To by se ti nelíbilo? Petr. I šel bych, i samotnému čertovi bych sloužil. Luciper: A nebál by ses ho – čerta? Petr: Nebál. Nemůže být horší, než ti lidé neuznalí. Jen vědět, kudy do pekla. Luciper: Tak když se nebojíš – u všech hromů ježatých (hrom a blesk) – já jsem ten, koho hledáš! Petr: Vy že jste čert? Vypadáte docela slušně. Luciper: Ty máš opravdu pro strach uděláno. Tak víš co? Beru tě do služby. Rok u mne budeš pracovat. Uvidíš, zle se ti nepovede. Petr: Sláva! Na celý rok mám vystaráno! Luciper: Tak mi hupni na hřbet, pořádně se drž a poletíme k nám. (Hrom, blesk, čert i Petr odletí.) (Opona) 2. jednání (Přistanou v pekle) Čerti: (zpívají a hrají) My jsme banda pekelníků, naděláme plno křiku, rámusu a tartasu. bručíme si na basu. Hudla budla – na basu hudla budla… Luciper: (přiletí s Petrem na zádech) Nějak se ti nechce dolů, Petře. Petr: Dobře se tam sedělo. To bylo jinačí vandrování, než se lopotit pěšky. Luciper: U všech čertů rohatých, roto nevycválaná, bude tu ticho! Já tu teď mám ouřední pojednání. (Čerti dohudlávají. Pozadí do tmy. Kotel vpředu mírně nasvítit) Luciper: (Foukne pod kotel, vzplane pod nim oheň) Tak tohle je tvoje zvláštní oddělení Petře. Pod ten kotel budeš přikládat. Ale dej pozor… Petr: A to já svedu jako nic. Luciper: - povídám, dej pozor! Do kotle se nesmíš podívat. Petr: Žádná věda – to já lehce pořídím. To není žádný těžký úkol. Luciper: A když to tak budeš pořádně dělat celý rok, čeká tě náramná odměna… Petr: To se těším, to se těším! Holt budu muset na svou odměnu rok počkat. Luciper: Však ti to uteče, uvidíš. Ale ne, aby ti oheň vyhasl, nebo aby ses třeba jen jedním okem do kotle podíval. To bych tě – u všech hromů ježatých (hrom a blesk) – bez platu z pekla vyhnal. Petr: Bez starostí, pane čerte. Všechno bude, jak se patří – k vaší spokojenosti. Luciper: ( foukne pod kotel. Oheň vzplane.) (Stáhnout světlo, pouze na velkých hodinách běží čas) 3. jednání (stále v pekle) Petr: Tak mám zase všude přiloženo a je chvíle na povyražení. Čertice: Však už na tebe čekám, že se spolu proskočíme. Čerti: (Tančí s Petrem; kmitání světlem) Pěkně zostra, páni braši, ďáblové a satanáši! Vyskáčem se dosyta. Ať nám kosti zaharaší, ať zadupou kopyta! Čert: No, vidíš, Petře. Čertem nejsi – a jak ti to jde! Pěkně po našem. (Z kotle se ozve bědování) Petr: Počkejte, slyšíte – nějak to tam v kotli kňourá. Čertice: Nech to kňourat, to není tvoje starost. Ty jen koukej, aby nevyhaslo. Petr: Máte pravdu. Ať se to vaří, peče, škvaří – nepodívám se tam ani za nic. Luciper: (přiletí) Tak, Petře – rok je pryč! Máš vyslouženo. Petr: Není možná! To to uteklo! Ale musím přiznat – přece se mi už po tom světě člověčím začalo drobátko stejskat. Luciper: Holenku – moc se netěš. Nebudeš to tam mít zrovna lehké. Lidi se tě budou bát. Celý rok ses nemyl, vlasy nestříhal, nehty jako drápy. Vypadáš jako čert. Petr: Na to jsem nepomyslil. Ale co – voda a nůžky to spraví. Luciper: Ba nespraví, hochu. Od té pekelné černoty si nepomůžeš. Jdi mezi lidi tak jak jsi. Takhle z tebe půjde strach. Petr: To by vlastně nemuselo být na škodu. Luciper: A kdyby se tě ptali, co jsi zač, řekni, že jsi čertův švagr. Lhát nebudeš. Petr: Když švagr, tak švagr. Ale poslechněte, pane čerte, tak dlouho jsem tu sloužil – povězte mi, co je v těch kotlích. Luciper: No podívej se. (Tleskne, víko se nadzvedne a vyhlédnou postavičky hříšníků.) To jsou duše zlých lidí.Vidíš, na věky se tu musí nad ohněm trápit. Petr: Aha, to je ta pekelná spravedlnost! Luciper: Ano, takhle skončí všichni zlí a nepoctiví lidé. …Ale teď tě musím odměnit za dobrou službu, jak jsem tenkrát slíbil. Petr: To jsem zvědav! Čerti: Nech ho tady. Bylo s ním veselo… Čertice: Takovej šikovnej chasník… Luciper: To nejde. Má před sebou ještě pořádný kus dobrého života na zemi. Však tam dřív zkusil dost. Čerti: Dobře tu sloužil – uměl se otáčet – nech nám ho tu! Čertice: Byla s ním legrace. Luciper: U všech hromů ježatých – povídám, že to nejde. Tady máš Petře váček, když jím zatřeseš vypadne dukát. (přiletí váček) Petr: Děkuju mnohokrát. Ale aby mne tolik peněz nezkazilo. Luciper: (se ošije) Nech děkování a vyškrab se mi zase na hřbet. Poletíme zpátky mezi lidi. V pekle jsi nechal kus života, tak ať se ti to vynahradí. (Opona) (Hudba) 4. jednání (před hospodou) Petr: Hospodo! Něco dobrého k jídlu a k pití! A žádné meškání a prodlévání! Hospodský: (zevnitř) Už se to nese! Už to bude! Petr: (sedá za stůl) Natáhněte se, nožičky. Nějak jste se mi na tom čertím hřbetě pokroutily. Hospodský: (přináší podnos s jídlem a džbánem) Rány Kaifášovy! Čert, čert! (Všechno upustí a uteče.) Petr: (volá se smíchem) Žádné strachy! Já nejsem čert, to já jen tak divně vypadám. Všechno to přineste znovu – a ty střepy vám nahradím. Hospodský: (roztřesený, postaví nový podnos s jídlem na stůl) Líběj, prosím, odpustit, pane – to vědí, našinec je zvyklý jen na lidi. Petr: (se napije) Ale vždyť povídám, já jsem taky člověk. (Jí a pije) Čert nejsem – jsem jenom jeho švagr. Hospodský: No, ono je to skoro jedno. Petr: Hned vám to zaplatím – i tu škodu. (Pohyb váčkem. Dukát) Hospodský: Rány Kaifášovy! Dukáty padají! (Sbírá) To je div divoucí! Zázrak! Petr: (se smíchem) Jen se neudivte, pane hospodský. Na pár dní se tu u vás usadím. Jděte mi připravit postel, drobátko si odpočinu. Hospodský: (se klaní) S největší ouctou a ochotností. Takové poctění! Dukáty padají – jako když prší! A jak to zvoní! Už běžím, vzácný pane, připravit Vám postel. (Opona) 5. jednání (před hospodou; hospodský prostírá stůl) Petr: (vstoupí) Co tak poletujete, hospodo? Hospodský: (pobíhá sem a tam) Však dnes přijde za nima vzácná návštěva. Ohlásil se sám pan hrabě. Prostřel jsem čistý ubrus… Petr: A jaký je ten hrabě? Hospodský: To vědí – zámecká vrchnost. Ale dalo by se s ním jakž takž vydržet. Jenomže je tu háček. Hrabě má dvě dcery. Každá je jiná, jako by ani sestry nebyly. Ta mladší, Andělínka, je tuze hodná, milá, líbezná, srdce jako z marcipánu… Petr: Vida, vida – tu bych chtěl vidět. Hospodský: Zato ta druhá, Filoména – a to je ten háček – ta je namyšlená, strojivá – pořád nové šaty, krajky, prsteny… Petr: Aha – tak tu bych chtěl taky vidět. Hospodský: hraběte to stojí hromadu peněz. A ty on dře z nás, poddaných. (hluk přijíždějícího kočáru) Pan hrabě už je tady. (za scénou zastaví kočár) Hrabě: (Vejde, lekne se Petra) Ó – ó pardón! Jsem velice – jaksi – to vy račte – to vy jste… Petr: (se smíchem) Vidím, pane hrabě, že vám to moje vypadání ňáko vyrazilo dech. Hrabě: (se vzpamatuje) Je pravda, tvoje podoba je poněkud – nezvyklá, mládenče. Ani se mi nechce věřit… Petr. …že by se mi dukáty sypaly, co? A o ty kanárky vám hlavně jde, že jsem to trefil? Hrabě: Nepopírám, moje panství něco stojí… Petr: Zkrátka – někdy i pan hrabě má vysoko do žlabu. Potřebuje dukáty… Hrabě: (dotčen) Obtěžuji se ze zámku kočárem až sem – za osobou špinavou, zanedbanou – a ty že bys dokázal – povídá se sice… Petr: Ono se toho napovídá, pane hrabě. Lidé toho namelou… Hrabě: Musím přiznat – jisté pochyby – dokud neuvidím… Petr. Tak se koukejte! (Gesto, dukáty) Hrabě: (udiveně ustupuje) O – ó – nastojte! Je tomu vskutku tak! On to dokáže! (Sbírá dukáty) Petr: (se chechtá) Počkat, počkat, pane hrabě! Kdo vám řekl, že ty dukáty jsou vaše? Hrabě: Pardón – pardón – domnívám se – přece já - jako vrchnost… Petr. Jenomže já nejsem váš poddaný. Hrabě: Pardón – mně by ovšem pár dukátků přišlo vhod. Petr: To věřím! Hrabě: Taková vzájemná domluva – kdybyste souhlasil… Petr: Vida – už mi zase vykáte! Domluvit bychom se mohli – což o to. A dukáty pro vaši hraběcí kapsu by taky byly… Hrabě: Výborně! Znamenitě! Petr: Ale pod jednou podmínkou. Dáte mi jednu ze svých dcer za ženu – bude-li se mi některá líbit a bude-li mě ona chtít. A nebude-li, máte se zlaťáčky utrum. Hrabě: Ó – Ó – s tím jsem jaksi – nepočítal. Petr: Aha, vy jste počítal jen s těmi dukáty. Tak co, jak se rozhodnete? Hrabě: Vidím, že je třeba využít příležitosti – v zájmu mého panství – mých poddaných – slavnostně prohlašuji – souhlasím! Petr: (se smíchem) No vida! Tak si ty dukáty sesbírejte a zítra mě čekejte na zámku. Hrabě: Ó – Óóó… (sbírá dukáty) (Opona) 6. jednání (na zámku) Hrabě: Moje dcerušky milé, jest mi s vámi projednati záležitost značně důležitou, ba zásadní. Víte, že našemu panství hrozí záhuba. Příliš jsme utráceli. Náš zámek, všechny naše dvory, lesy, pole, rybníky – všechno je zadluženo… Filoména: Co my s tím? To je vaše starost, pane otče. Andělínka: Jak bychom ti mohly pomoci, tatínku? Hrabě: Můžete. Ve vsi pod zámkem je mládenec a ten dokáže – nevím, jak to dělá – že se mu shůry sypou dukáty. Filoména: Já taky něco takového slyšela, ale lidi toho napovídají. Hrabě: Sám jsem to viděl – déšť dukátů. Jen tak. A on je ochoten nás zaopatřit zlatem. Kolik budeme potřebovat. Filoména: Tak ať zaopatřuje – a máme vyhráno! Hrabě: Ale on má podmínku. Chce si jednu z vás vybrat za ženu. Dcerušky moje, moc vás prosím. Já už na tu jeho podmínku přistoupil. Filoména: Tak se mnou nepočítejte, pane otče. Svého ženicha si budu vybírat sama. To tak, přijde si nějaký takový – che – ani kdyby to byl vyhlášený krasavec . Hrabě: To je právě to. Jeho podoba je poněkud – nezvyklá – na první pohled – ale i na druhý, na třetí. Není zase tak ošklivý. Kdyby se umyl, dal by se ostříhat… Filoména: Ještě tohle – Jakousi ohavu nemytou! Ani nápad! Já, hraběcí dcera! Hrabě: Dcerušky drahé, rozvažte – jsme na mizině! A on nás zachrání! Peněz má co se mu zlíbí! Nebudeme muset opustit náš zámek – náš domov, kde jste se narodily, zvykly si… Filoména: Ani pomyšlení! Zkazit si život! Andělínka: Bude-li nám pomoženo – a našemu panství, jak říkáte, tatínku – já si ho vezmu, když si mě vybere. Hrabě: Andělínko, dítě moje, děkuji ti z celého srdce. Jak by si tě nevybral – Taková hodná, milá, krásná… Filoména: Já jsem hezčí! Já jsem hezčí! Hrabě: Jenom buď, Andělínko, statečná, až ho uvidíš. On totiž dnes přijde. Andělínka: Už dnes? (štěkot psa, vrznutí vrat) Hrabě: A už je, myslím, tady. (Pauza) Petr: Tak tu mě máte, pane hrabě. Filoména: To je ale ohyzda! (uteče) Andělínka: (zapotácí se) Ach! Petr: Klaním se i vám, slečno. (k Andělínce) Vidím, milá slečno, že i vy jste se mě zhrozila. Zato já jsem si vás oblíbil, do vás jsem se zahleděl na první podívání. Andělínka: Ach! (klesne) Hrabě: Tak to je naše Andělínka. To víte, je toho na ni napoprvé příliš. Nedivte se. Petr: Nebudete litovat, pane hrabě, že jste se zavázal hraběcím slovem. Do týdne chystejte svatbu. A tuhle máte zásnubní závdavek. (gesto, dukáty) (Hrabě sbírá a odchází.) (zámecká zahrada) Petr: (zůstane sám) Teď jen, aby čert držel slovo. (Volá) Čerte, pane čerte! Jářku, víte, co jste slíbil! Luciper: Vím, švagře, pamatuji se. (přiletí) My v pekle nezapomínáme. A vím taky, co potřebuješ. Petr: Já už nechci mít to čertovské vypadání. Chci se Andělínce líbit, ne aby se mě bála. Vždyť já ji mám náramně rád! Luciper: Bude ti pomoženo, švagře, bude. Pojď se mnou. Tamhle nedaleko najdeš studánku. V té se pořádně umyj, třeba se i vykoupej, a budeš zase chlapík pohledný – jako z cukrkandlu. Počkám tu na tebe. Petr: Už běžím! (Odběhne) (hudební předěl) Petr: (Nadšeně přiběhne) Tak co, pane čerte, jak teď vypadám? Luciper: Jak tenkrát, když jsme se prvně potkali. Ba ne, je to lepší. Teď jen kveteš. Tehdy jsi byl po té štrapáci celý utrápený. Petr: Tak se to povedlo! Děkuju vám, pane čerte. Luciper: U všech hromů ježatých, říkej mi švagře. A můžeš mi tykat. Petr: Tak jo, švagře. (Podává mu ruku) A teď si ve městě koupím krásné šaty, taky kočár, najmu kočího a hurá za Andělínkou. Ta bude koukat! Luciper: (se směje) Ale váček si musíš nechat – nezapomeň. Petr: To dá rozum. Tak ještě jednou děkuju – za všecko, švagře milej. Luciper: (se chechtá) Kdepak, žádné loučení, švagře. Ještě se uvidíme – (Odletí) – ještě se uvidíme! (Stáhnout) 7. jednání (v zámecké zahradě; na scéně stojí samotná Andělínka; zvuk kočáru) Petr: (V parádě) Buď zdráva! …To jsem já, tvůj Petr, Andělínko, nevěsto má milá. Snad se ti teď budu přece jen líbit – aspoň trochu. Andělínka: Petře, kdo by se byl nadál! Taková proměna. Jak ti to sluší! (Obejmou se) Petr: Odpusť mi, že jsem tě tak trápil a ukazoval se s tou škaredou tváří. Ale jinak to nešlo. Hrabě: (přichází) Vítejte, pane ženichu. A co dukáty – budou? Petr: (se smíchem) Podívejme! To je první hraběcí starost! I to víte, že budou. Hele! (gesto, dukáty. Hrabě reaguje, např. groteskní menuet.) Filoména: (vbíhá) A tak to ne – takový krásný ženich – a bohatý! Ten bude můj! Já jsem starší – a hezčí! Luciper: (se objeví) A já bych se ti nelíbil, pannenko? Filoména: No, jste docela fešák. A jestli jste taky bohatý, půjdu s vámi třeba do pekla. Luciper: Beru tě za slovo. Vezmu tě s sebou a staneš se mojí ženou. — Co jsem ti říkal, Petře! Jsme švagři! (Odlétá s ní) (Živý obraz, Petr s Andělínkou v objetí.) Petr: Andělínko! Andělínka: Petře! Hrabě: Filoména si rychle vybrala. Ani jsem nečekal, že tak brzy vyvdám obě dcery najednou. (sehne se a sbírá zlaťáky) Konec