vypravěč
Baruška, zlá princezna,
Věruška, uplakaná princezna,
Maruška, hodna princezna,
Katuška, chytrá princezna,
král,
chůva,
princ,
drak
zeď zahrady,
zlatá branka,
stromy,
věž hradu
dračí sluj
6. února 2026
Vypravěč:
Byl jednou jeden starý král, ten v malé zemi panoval.
A aby mohl kralovat tak postavil si velký hrad.
U toho hradu zahradu a zlatou branku do sadu.
Však tahle branka tralala, ta strašlivě mu skřípala.
Než by tu branku namazal, raději ty zvuky poslouchal.
Pak procházel se po sadu a hledal dobrou náladu.
Král prochází brankou do zahrady, otevírá ji a zavírá, branka skřípe.
Pak odchází do zahrady.
Vypravěč:
Ten král měl jednu dcerušku, princeznu jménem Barušku.
Však tahle dcera spanilá, ta tuze hodná nebyla.
Baruška vchází, představuje se divákům.
Ona totiž ta princezna Baruška nebyla ani trošku hodná! Naopak
Byla velice zlostná a vzteklá a vůbec…
…byla to taková zlá holka.
Když šla s chůvou do sadu, zůstala trošku pozadu.
Chůva přichází, staví se před Barušku a kráčí před ní do sadu.
Baruška jde za chůvou.
A aby chůvu zlobila, schválně tou brankou vrzala.
Baruška otevírá a zavírá několikrát branku, ta skřípe.
Na chůvu jenom křičela:
Baruška: Chůvo, přines mi šál, mně je zima!
Chůva odchází do hradu.
Přináší šál, který má položený přes ruce.
Chůva: Už běžím, princezno.>
Vypravěč: Dokonce přitom dupala
Dupe.
Baruška: Teď je mi zase horko, dej ho pryč!
Chůva: Kdyby tak někdo věděl, co chce…
Chůva s povzdechem šál odnáší, zůstává vzadu.
Vypravěč:
Hned je jí zima, hned zase horko,
hned chce mít všechno, hned zase nic.
Svůj míček schválně zahodila…
…a potom všechny potrápila:
Baruška:
Kde je můj míček? Mně se ztratil míček!
Tak hledejte ho přece! Nebo se budu strašně zlobit!
Princezna si dojde do zákulisí pro míček a vrací se.
Baruška zahodí míček pod jeviště, nejprve potají, pak zlostně.
Chůva přibíhá a hledá… Král také přichází ze zahrady a hledá.
Vypravěč:
A hned jsou všichni celí pryč – i sám pan král… jde hledat míč!
Najednou ale, jak tak hledají ten míček, něco strašně zavrzalo…
…zaskřípalo… a zahučelo.
Všichni se ohlédli na tu branku, jestli někdo nejde, ale nikdo nešel,
branka se ani nehnula.
Drak za scénou zavrčí. Drak zaskřípe. Drak zahučí.
Král, chůva a Baruška se vyděsí.
Vypravěč:
A jak to bývá v pohádkách,
na všechny vám teď padl strach.
To za devíti horama
drak strašně skřípal zubama.
Pak hrozným hlasem zavolal, aby mu král svou dceru dal.
Drak vystrčí hlavu a zařve, zase se schová.
Drak: Hej, pane králi, zítra si přiletím pro tvou dceru, chci si ji vzít za ženu!
Vyletí s patřičným řevem.
Odletí.
Vypravěč:
A že to nebylo jen tak.
Strach na ně pad‘ jak černý mrak.
Pohřebně. Spouští se černý šifon. Po spuštění loutky odejdou.
Vypravěč:
Ten drak si zuby vyčistil…
…a pak se pěkně upravil…
…a už se chystal do města, kde čekala ho nevěsta.
Drak vyleze, velkým kartáčkemsi čistí zuby. Drak se upravuje.
Drak ještě zaleze.
Vypravěč: Na hradě strojili zatím Barušku za dračí nevěstu…
Šifon nahoru.
Baruška: Co mi to dáváš? Tyhle šaty já nechci! Tyhle taky ne! A tohle mi nesluší!
Odehrává se za scénou.
Na scénu vyletí šaty a postupně další kusy oblečení.
Vypravěč:
…a ona se přitom zlobila a vztekala,
no… tak jako vždycky.
Baruška s chůvou nesoucí závoj vcházejí.
Vypravěč: A drak užletí do hradu a má slavnostní náladu.
Drak vyleze a chvíli pozoruje svou nastávající.
Baruška: Tenhle závoj je moc dlouhý. Přines mi kratší.
Chůva: Tak mladá slečna zas neví, co chce. A já, abych si nohy ušoupala.
Chůva odnáší závoj, přináší jiný, kratší.
Baruška: Tenhle je zas moc krátký, přines mi radši ten delší!
Chůva: Tak a už toho mám dost. Já tu lítám jak pometlo. Aby tě drak odnesl.
Baruška: A mě tlačí boty! A mám hlad! A běžte všichni pryč! Kde jste všichni? Pojďte sem! Kde mám zrcadlo! Jak to, že tu není moje zrcadlo! Přineste mi moje zrcadlo! A honem!
Vztekle.
Chůva rychle přináší dlouhý závoj, strojí Barušku.
Chůva odběhne a schová se.
Baruška zvyšuje hlas, nakonec ječí a dupe.
Vypravěč:
A že křičela víc než dost,
ten drak vám na ni dostal zlost.
Drak: Cože? Takovou vzteklou holku si mám vzít za ženu? Vždyť je to učiněná dračice! Tu můžu tak nanejvýš schlamstnout!
S řevem doletí k Barušce, sebere ji a odletí.
Vypravěč:
A drak udělal ham, ham, ham,
princeznu spolkl a byl tentam.
A že jí škoda nebyla,
pohádka klidně skončila.
Vypravěč:
Byl jednou jeden starý král, ten v malé zemi panoval.
A aby mohl panovat, tak postavil si velký hrad.
U toho hradu zahradu a zlatou branku do sadu.
Však tahle branka, tralala, ta strašlivě mu skřípala.
Než by tu branku namazal, raději ty zvuky poslouchal.
Pak procházel se po sadu a hledal dobrou náladu.
Král prochází brankou do zahrady, otevírá ji a zavírá, branka skřípe.
Pak odchází do zahrady.
Ten král měl jednu dcerušku, princeznu jménem Věrušku.
Však tahle dcera spanilá jen starosti mu dělala.
Věruška vchází, představuje se divákům.
Ona totiž ta princezna Věruška byla docela hezoučká, ale tak strašně uplakaná, ufňukaná, ubulená a ukňouraná, že to s ní někdy nebylo vůbec k vydržení.
Ta když šla s chůvou do sadu,
tak chůva za ní pozadu nosila místo kytiček – co?
Na slzičky kyblíček!
A celé dny jen fňukala:
Chůva přichází, staví se za Věrušku, odchází s ní do zahrady, ukazuje divákům malý kyblíček.
Věruška: Achich, achich, já chci jít domů, tady moc fouká vítr.
Chůva: Tak se půjdeme schovat, slečinko. (plačtivě)
Věruška s chůvou odchází do hradní síně.
Vypravěč: A plakalaa kňourala:
Věruška: Achich, achich, já chci jít ven, tady si nemám s čím hrát! (ještě nešťastněji)
Chůva: Tak se vrátíme na zahradu, Věruško. Aspoň nachodíme sto jarních kilometrů.
Obě zase vycházejí na scénu. Věruška má v ruce míček.
Vypravěč:
Hned chcejít domů, hned zas ven a brečí zkrátka celý den.
Když jednou ztratila svůj míč, tak byla z toho celá pryč!
A tenkrát prý těch slziček byl vrchovatý kyblíček!
Chůva: A to si považte, to už je dneska devátý kyblíček.
Princezna zahodí míček, pak pláče v kleče do kyblíčku, za scénou zvuk tekoucí vody. Chůva pak ukazuje kyblíček dětem na forbíně. Chůva odnáší kyblíček za scénu a vrací se.
Vypravěč:
Ale jednou, když princezna Věruška zase tak ubrekávala a pobrekávala…
…něco strašně zavrzalo…
…zaskřípalo…
…a zahučelo.
Obě se ohlédly na tu branku, jestli někdo nejde, ale branka se ani nehnula.
(tajemně)
Drak za scénou zavrčí. Drak zaskřípe. Drak zahučí. Chůvaa princezna se vyděsí, třesou se strachem.
Vypravěč:
A jak to bývá v pohádkách,
na všechny vám hned padl strach.
To za devíti horama
drak strašně skřípal zubama.
Pak hrozným hlasem zavolal, aby mu král svou dceru dal.
vystrčí hlavu a zařve, zase se schová.
Drak: Hej, pane králi, zítra si přiletím pro tvou dceru, chci si ji vzít za ženu!
Odletí.
Vypravěč:
A že to nebylo jen tak,
strach na ně pad‘ jak černý mrak.
Pohřebně.
Spouští se šifon. Po spuštění loutky odejdou.
Ten drak si zuby vyčistil
a pak se pěkně upravil…
Drak vyleze – tentokrát si drak přidá „pastu“ na zuby, češe si pomyslné vlasy.
A už sechystal do města, kde čekala ho nevěsta.
Šifon nahoru. Věruška s chůvou přicházejí.
Na hradě strojili zatím Věrušku za dračí nevěstu…
…a ona přitom plakala a fňukala…
…no, tak jako vždycky.
Chůva opečovává závoj, co má Věruška na sobě, ta poplakává, fňuká, potahuje.
A drak už letí do hradu a má slavnostní náladu.
Drak vyleze a pozoruje chvíli svou nastávající.
Věruška:
Achich, achich, mě bolí nožičky, achich, achich, mě škrtí límeček.
Auvej, auvej, tys mě zatahala za vlásky!
Auvej, auvej, achich, achich!
Chůva: Já už to nemůžu poslouchat! Samé auvej, auvej – vždyť se mi hlava rozskočí.
Chůva si dupne a zmizí.
Vypravěč:
A že brečela víc než dost,
ten drak vám na ni dostal zlost.
Drak:
Cože? Takovou ufňukanou holku já si mám vzít za ženu?
Vždyť bych se v těch jejích slzičkách jednou utopil!
Pane králi, nechte si tu svou fňukalku, já si radši najdu jinou princeznu!
Odletí.
Vypravěč:
A už je pryč! No – je to tak!
Fňukalku nechce ani drak!
A my už máme za vrátky
konec té naší pohádky.
Vypravěč:
Byl jednou jeden starý král, ten v malé zemi panoval.
A aby mohl kralovat, tak postavil si velký hrad.
Vychází do popředí, nese loutku krále, odevzdává loutku krále jeho vodiči, který ji staví do hradní síně – kulisy zůstaly rozestaveny.
U toho hradu zahradu a zlatou branku do sadu.
Však tahle branka tralala…
…ta překrásně mu cinkala.
Ten král rád u ní postával a zlatou branku poslouchal.
Pak procházel se po sadu a měl vždy dobrou náladu.
Král prochází brankou do zahrady, otvírá ji a zavírá, ozve se jemné cinkání, např. triangl. Král se vrací do hradní síně.
Ten král měl jednu dcerušku, princeznu jménem Marušku.
A tahle dcerka maličká je hezoučká jak kytička.
Maruška vchází, představuje se divákům.
Maruška vchází do hradní síně, staví se ke králi.
A kdybyjenom hezoučká!
Princezna Maruška byla také hodná, milá a usměvavá jako sluníčko.
Ta když šla s chůvou do sadu…
…tak nezůstala pozadu!
Ta honem, honem běží ven a zpívala by celý den!
Chůva přichází s Maruškou na zahradu.
Maruška: Já honem, honem běžím ven a zpívala bych celý den!
Jde s chůvou do zahrady, zpívá.
Vypravěč: S chůvou si ráda hrávala…
Maruška: Chůvo, chůvo, že mě nechytíš!
Běhá kolem stromku.
…pak sejí někam schovala…
Maruška: Chůvo, chůvo, že mě nenajdeš! Hu!
Schová se za strom. Chůva hledá Marušku.
Vybafne na chůvu a rozesměje se.
Vypravěč:
A že se uměla tak smát, tak ji měl každý tuze rád.
Když jednou míček ztratila, tak ho tak dlouho hledala…
…až si ho našla pod keřem
a zas se smála celý den.
Míček zůstal pod stromem z druhé pohádky. Maruška hledá,až najde.
Maruška a chůva si pohazují míčkem.
Ale jednou, když si tak princezna Maruška hrála s chůvou v zahradě, něco strašně zavrzalo…
…zaskřípalo…
…a zahučelo.
Všichni se ohlédli, jestli se náhodou neblíží bouřka, ale nebe bylo úplně čisté.
Tajemně. Drak za paravánem zavrčí, drak za paravánem zaskřípe, drak zahučí. Král, chůva a Maruška se vyděšeně rozhlížejí.
Vypravěč:
A jak to bývá v pohádkách, na všechny vám hned padl strach.
To za devíti horama drak strašně skřípal zubama!
Pak hrozným hlasem zavolal, aby mu král svou dceru dal.
Drak vystrčí hlavu, zařve, schová se.
Drak: Hej, pane králi, zítra si přiletím pro tvou dceru, chci si ji vzít za ženu!
Drak se snese nad zahradu, odletí. Maruška omdlí. Král a chůva ji křísí.
Vypravěč: A že to nebylo jen tak, strach na ně padl jak černý mrak.
Král, chůva a vypravěč přinášejí černé fábory, dávají jena věže a hrad.
Ten drak si zuby vyčistil…
…a pak se krásně upravil…
…a už se chystal do města, kde čekala ho nevěsta.
Drak vyjde před paraván a s dalšími obměnami se upravuj.
Drak zaleze ještě do sluje.
Na hradě zatím Marušku vůbec nestrojili za dračí nevěstu, protože…
…protože taková milá, hodná a hezká princezna měla už dávno svého ženicha,
…šikovného a statečného prince ze sousední země.
Ten hned přijel…
…a řekl jim, aby zase honem sundali ty černé prapory, že on si to s drakem pěkně vyřídí.
Princ vstoupí a představí se. Princ přibíhá k hradu, jako by přijížděl na koni – zvuk kopyt. Král, chůva a vypravěč odnášejí černé fábory. Princ posílá všechny do hradní síně a sám se připraví v sadu s mečem v ruce.
Vypravěč: A drak už letí do hradu a má slavnostní náladu…
Drak přilétá s řevem ke hradu.
…a princ už ho čeká
a vzal si na to pořádný ostrý meč!
A že měl ten princ pořádnou zlost,
tak se drakovi pomstil víc než dost.
Princ: Tumáš, tumáš!
Píchá draka, bodá.
Drak:
Au,au, au… to to bolí…
Au, au! Takovou pichlavou nevěstu já nechci!
To si radši najdu jinou!
S úpěním odletí.
Vypravěč:
A drak se zpátky rozletěl a už ho nikdo neviděl.
A že ho škoda nebyla,
pohádka šťastně skončila.
Chůva strojí zatím Marušku do opravdového svatebního závoje. Všichni zazpívají svatební fanfáry. Maruška, princ, chůva a král přejdou scénu ve svatebním průvodu.
Vypravěč:
Byl jednou jeden starý král, ten v malé zemi panoval.
A aby mohl kralovat, tak postavil si velký hrad.
Vychází do popředí, nese loutku krále, odevzdává loutku krále jeho vodiči, který ji staví do hradní síně.
U toho hradu zahradu a zlatou branku do sadu.
Však tahle branka tralala…
…se tiše otevírala!
A kdo tu branku namazal, to věděl dobře i pan král!
Pak procházel se po sadu a měl vždy dobrou náladu.
Ukazuje. Král prochází brankou do zahrady, otevírá ji a zavírá za úplného ticha. Král se vrací do hradní síně.
Ten král měl jednu dcerušku, princeznu jménem Katušku.
Je rázná jako generál a chytřejší než sám pan král.
Katuška vchází, představuje se divákům.
Ona ta princezna Katuška byla opravdu chytrá hlavička! Ta vám uměla počítat! A nejlepší bylo, že měla strašně ráda legraci.
Ta když jde s chůvou do sadu…
…tak nechá chůvu pozadu,
pak postrčí si brejličky a hned počítá kytičky.
Chůva přichází, staví se za Katušku, jde za ní do zahrady. Katuška šeptem počítá tulipány.
Katuška: Chůvo, umíš počítat? Spočítej, kolik je tady tulipánů!
Chůva šeptem počítá.
Vypravěč:
Všechno, co sama uměla:
uměla kreslit, číst i psát, plavat i cvičit, počítat.
Svůj míček vždycky sklidila…
…a potom o něm věděla,
takže se nikdy nestalo, aby se něco hledalo.
Katuška ukládá míček ke zdi věže.
Běhá kolem stromku.
Ale jednou, zrovna když princezna Katuška zase přepočítávala v zahradě tulipány, něco strašně zavrzalo…
…zaskřípalo…
…a zahučelo.
Všichni se rozhlédli, jen Katuška se moc dlouho nerozhlížela, protože ji hned napadlo, co to asi může být.
Drak zavrčí, drak zaskřípe, drak zahučí. Král, chůva a Katuška se rozhlížejí.
A jak to bývá v pohádkách na všechny vám hned padl strach.
To za devíti horama drak strašně skřípal zubama.
Pak hrozným hlasem zavolal, aby mu král svou dceru dal.
Drak vystrčí hlavu, zařve, zase se schová.
Drak: Hej, pane králi, zítra si přiletím pro tvou dceru, chci si ji vzít za ženu!
Vyletí ze sluje, snese se nad zahradu, odletí.
Vypravěč:
A že to nebylo jen tak, strach na ně taky trochu pad‘
…ale jenom trochu.
Protože oni si říkali, že princezna Katuška si určitě s drakem poradí.
Ten drak si zuby vyčistil…
…a pak se pěkně nastrojil…
…a už se chystal do města, kde čekala ho nevěsta.
Drak vystrčí zakloněnou hlavu, kloktá a pak slyšitelně vyplivne vodu do umyvadla. Drak vyjde před paraván a připíná si svatební stužky. Drak zaleze ještě do sluje.
Na hradě zatím princeznu Katušku nestrojili za žádnou dračí nevěstu, protože ona prohlásila:
Katuška: Já že si mám vzít za muže takovou dračí obludu? To mě ani nenapadne! Však já už si něco vymyslím…
Vypravěč:
A potom přemýšlela a přemýšlela…
…a vidíte, už ji něco napadlo.
Katuška přemýšlí, pak dá najevo, že dostala nápad.
A drak už letí do hradu a má slavnostní náladu.
Drak přilétá s řevem ke hradu.
…a princezna Katuška mu klidně povídá:
Katuška: Vítám tě, milý draku. Tak ty si mě prý chceš vzít za ženu…
Drak: To chci!
Katuška: Dobře, milý draku. Ale když si chceš vzít za ženu princeznu, budeš si muset vzít i půl království a kralovat v něm. A jako každý pořádný král budeš nosit na hlavě korunu. Jenže, jak jsem si všimla, ty máš hlav víc než jednu. Budeme tedy m= uset dát udělat tolik královských korun, kolik máš hlav. Mohl by sis je laskavě spočítat?
Drak: Ehm, no dobře. Tak budu počítat třeba touhle hlavou: jedna – dvě. Ehm, myslím, že mám dvě hlavy.
První hlava počítá zbývající dvě.
Katuška: Jen dvě? Každý pořádný drak má rozhodně víc hlav než dvě, a když se dobře podívám – i ty jich máš určitě víc! Počítej znovu!
Drak: Ehm– tak budu počítat třeba touhle hlavou: jedna, dvě! Zase mi vyšlo dvě!
Katuška: Tak dáme udělat dvě královské koruny, ale jestli bude nějaká chybět, nemůžeš se stát králem. Jak by to vypadalo!
Drak: Takjá to radši zkusím ještě touhle hlavou: jedna, dvě. Zase dvě! Ale počkat – přece mi vyšlo dvě, pak zase dvě – a teď zase dvě – už to mám! Dvě a dvě a dvě – šest jich mám, šest!
Katuška:
Tak to bych teda neřekla, draku – to je zase nějak moc. Když bude nějaká koruna přebývat, může si ji dát na hlavu kdekdo a tvrdit, že je králem a tebe vyhnat.
Drak: Takjá to zkusím ještě jednou. Ale naposledy. A už vím jak. Tahle krajní hlava je nejchytřejší, ta bude počítat. Každou hlavu klepne a kolik pak napočítám boulí, tolik mám hlav!
Klepne pořádně jednou hlavou dvě zbývající.
Au, au,to bolí, ale teď to budu vědět určitě: jedna boule, druhá boule a tady na té, kterou jsem počítal, mám dvě! Jedna, dvě, tři, čtyři. Hurá! Čtyři boule mám, čtyři hlavy mám!
Katuška: A nemáš! Neumíš počítat!
Drak: Ty mě šidíš! Teď to mám určitě dobře!
Katuška:
Tak se zeptáme dětí!
Děti, má drak dvě hlavy?
Má šest hlav?
Má čtyři hlavy?
Tak vidíš! Nespočítal jsi je! Nebudeš ani králem, ani mým ženichem. Vždyť neumíš počítat ani jako malí předškoláci a chtěl by ses ženit! Hybaj zpátkydo lesa a uč se počítat!
Vypravěč:
A drak se zpátky rozletěl…
…a hned se zase vrátil a povídá:
Drak: Ty, Katuško, tak já už se teda nechci ženit. Ale nemohla bys mi říct, kolik těch hlav vlastně mám?
Katuška:
Řeknememu to, děti?
Řekneme!
Milý draku, máš tři hlavy.
Drak:
Tři?
Jsem teda drak tříhlavý!
Tříhlavý drak!
Tříhlavý…
Vypravěč:
A drak se domů rozletěl
a už ho nikdo neviděl.
A že ho škoda nebyla,
pohádka šťastně skončila!
Konec