Kmotříček:                 Pozdrav Pán Bůh, paní maminko.

Maminka:                  I dejž to Pán Bůh, kmotříčku, vítejte. Dnes jste si nějak přispíšil.

Kmotříček slétne dolů k zápraží.

Kmotříček:                 Ba, přispíšil. Však vy dobřevíte proč, paní maminko. Ta dnešní svatojánská noc nebude jen tak ledajaká. Váš Brouček vyrostl z dětských střevíčků a dnes poletí poprvé s námi dospělými svítit. A to je taková slavnost jako když jde malý človíček poprvé do školy.

Maminka:                   Však jsme mu taky s tatínkem obstarali pěknou tříčtvrteční lucerničku, aby to neměl tak těžké. Celičký den jsem ji čistila a leskne se jako nová.

Kmotříček:                 Pán Bůh vám to jistě oplatí, žese tak vzorně o svého synka staráte. Ale kdepak je, že ho tu nikde nevidím?

Maminka:                   Tatínek ho vzal ke křišťálové studánce, aby se před tou první službou jak se patří osvěžil. I vy se, kmotříčku, posaďte a posilněte se. Jsou tu medové koláčky a doušek hroznového vína. Já pro ty své „mužské“ dojdu. Odchází a volá Tatínku, Broučku, pospěšte si. Kmotříček už tu na vás čeká.

Maminka odchází.

Kmotříček si sedne ke stolu a začne rozjímat. Z dálky se ozve klekání.

Kmotříček:                 Ba, je to taková slavnostní chvíle. Na zimu naše chaloupky zasype sníh a my budeme spát a spát a spát… Kdoví, zda my staří procitneme příštího jara. Ale i když usneme navěky, můžeme spát klidně: Vychovali jsme své děti v bázni boží a předali jim své poslání… A tak to má být…

Tatínek vchází, za ním se neochotně šourá Brouček.

Tatínek:                       Vítejte, kmotříčku. Jak vidím, taky jste už dneska nemohl dospat.

Kmotříček:                 My už, pane tatínku, jiní nebudeme. Povinnost je pro nás na prvním místě. A co náš oslavenec? Jen se, Broučku, neschovávej za tatínka, cožpak mne nepoznáváš?

Brouček:                      neochotně Dobrý večer, kmotříčku…

Kmotříček:                 Ale, ale, chlapče, co je to s tebou? To máš z té dnešní svatojánské noci takový strach, že jsi ztratil řeč?

Tatínek:                       To je asi moje a maminčina chyba, kmotříčku. Pořídili jsme mu totiž jen tříčtvrteční lucerničku, aby to měl pro začátek lehčí, a ono se ho dotklo, že ho nebereme jako dospělého.

Brouček:                      Ale tati, to není pravda.Ty máš utkvělou představu, že mám nějaký pocit méněcennosti. Já mám totiž námitky zásadního rázu.

Kmotříček:                 Námitky? Zásadního rázu? A můžeš nám je prozradit?

Brouček:                      Samozřejmě. Dospěl jsem k závěru, že veškeré svícení svatojánských broučků je zcela zbytečné plýtvání energií.

Svítit starou lucernou
může jen naivka
s přehledem ho zastíní
kdejaká zářivka…

Kmotříček:                 A hleďme. To jsou mi novoty.Takže podle tebe jsme se my dva tady s tatínkem po celý život pachtili ponocích s těmihle lucerničkami zbytečně.

Brouček:                      Nezlobte se, kmotříčku, alekomu bylo to vaše svícení užitečné?

Kmotříček:                 Komu? No přece lidem. Aby nebloudili v lesních temnotách, našli v nich i v nejhlubší noci cestu ven a věděli, že Pán Bůh na ně pořád myslí…

Brouček:                      A to máte, kmotříčku, zesvé hlavy, nebo jste to někde vyčetl?

Tatínek:                       Mlč, kluku, nebo tě…

Kmotříček:                 Neokřikuj ho, pantatínku. Žádné zastrašování. Však on se brzy přesvědčí, že se mýlí. Hleď, chlapče — nedalekoodtud se utábořili výletníci z města. Je to tatínek s maminkou a malým synkem. Teď, zmoženi naším zdravým lesním vzduchem, podřimují. Až se za setmění probudí, nebudou chvíli ani vědět, kde vůbec jsou. A budeme to právě my, kdo je odsud vyvedou.

Brouček:                      Pokud já vím, tak jsou tady ti lidé autem značky Favorit. To má mimo jiné dva reflektory. Každý z nich jetak silný jako 250 tisíc těchhle našich lucerniček. Pochybuji tedy, že jsou na nás zvědaví…

Tatínek:                       Mlč. Už ani slovo. Kmotříčku, já tohle rouhání poslouchat nebudu. Setmělo se, náš čas nadešel. Poletíme sami.

Kmotříček:                 Jaká škoda. Tolik jsem se na tu dnešní svatojánskou noc těšil. Kdo ví, jestli to není má poslední. Jednou si na nás, Broučku, vzpomeneš, ale to už bude asi pozdě…

Tatínek s Kmotříčkem rozsvítí lucerničky a odletí.

Maminka:                   vběhne Hochu nešťastná, cos to udělal?. Všechno jsi zkazil.

Brouček:                      Já za to, mami, nemůžu, že nesnesou, aby jim někdo řek’ pravdu do očí.

Maminka:                   Ale pravda se, hochu, musí někdy říkat opatrně. Seber se a leť za nimi.

Brouček:                      Tebe, mami, poslechnu. Ale uznej, že v době kosmických letů a laserových paprsků se tyhle lucerničky hodí nejvýš pro ponocného v loutkovém divadle. Čau, mami, já je doženu.

Brouček rozsvítí lucerničku a odletí.

Maminka:                   Panenko skákavá, to nám ta svatojánská noc pěkně začíná… Dojdu si na kus řeči za tetou Verunkou. Ta zná všechny léčivé byliny a určitě mi dá něco na uklidnění.

odejde

Otec Mastňák, Matka Mastňačka, syn Pepa (rodiče mluví mimo obraz, z Pepy jsou na scéně jen velké nohy) Naskočí první hvězdy nebo se vyhoupne měsíc. Scéna začne mít tajuplnou atmosféru svatojánské noci. Ze scény se však rušivě začne ozývat lidské odfukování a pokašlávání. Rodinka Mastňáků se probouzí.

Hlas Pepy:                   Jé, tati, probuď se, tady lítaj nějaký světýlka.

Hlas otce:                    mručení

Hlas Pepy:                   No fakt, tati. Asi to jsou nějaký svítící broučci.

Hlas otce:                    Tak je nech svítit…

Hlas Pepy:                   Ale v tý tmě je to moc hezký.

Hlas otce:                    Cože?. Ona už je tma?. Mámo, vstávej, zaspali jsme…

Hlas matky:               Kam pospícháš, táto? Vždyť je neděle…

Hlas otce:                    No právě. Za chvíli začíná v televizi fotbal. Rychle balit a domů.

Hlas Pepy:                   Ale ty světýlka tady pořád poletujou…

Hlas matky:               Nech světýlka světýlkama. Rychle tady seber všechen ten nepořádek, ať tu po nás nezůstane chlív. Jsme slušný lidi a ne nějaký vandalové nebo mastňáci.

Makrozvuky kvapného sbírání odpadků — chrastění plechovek, cinkot skla, muchlání papíru, občasné povely rodičů.

Hlas Pepy:                   Ale kam teď s tím?

Hlas otce:                    Hoď to do houští támhle u tý borovice. Tam si toho nikdo nevšimne.

Na scénu přiběhnou dvě obrovité nohy kluka Pepy a zastaví se u chaloupky. Vzápětí na ni dopadne smršť odpadků, které ji prakticky zasypou — velká krabička od cigaret, plechovka od piva, krabička od sirek, zmuchlané noviny a další zvětšené atrapy. Doprovází dramatická hudba.

Hlas matky:               Pepo, dělej.

Obrovité Pepovy nohy odběhnou.

Hlas otce:                    Mámo, Pepo, nasedat. Musím stihnout aspoň druhý poločas.

Trojí zabouchnutí dvířek, startování auta. Řízný zvuk odjezdu, během něhož ostré světlo reflektorů přejede přes zpustošenou scénu. Auto se rychle vzdaluje.

Verunka:                     za scénou Uklidněte se, paní Broučková. Za tu chvilinku, coj ste byla u mne, se ve vaší chaloupce nemohlo nic stát.

Maminka:                   za scénou Kdyžjá mám takovou zlou předtuchu, Verunko. Ta dnešní svatojánská noc tak špatně začala.

Verunka:                     za scénou No tak pojďte… Uvidíte, že je všechno v pořádku…

Maminka s Verunkou vstoupí na scénu a obě se zděsí.

Maminka:                   Panenko skákavá. Já to věděla, že se něco stane.

Verunka:                     To je neštěstí. Lidem by se měl vstup do lesa přísně zakázat.

Maminka:                   Neměla jsem k vám chodit.

Verunka:                     I buďte ráda, že jste ke mně šla. Jinak byste byla teď zavalená. Do rána by o tom nikdo nic nevěděl a kdoví, jestli by vás vyprostili živou.

Na scénu vletí Brouček s lucerničkou.

Brouček:                      Verunka má pravdu, mami. Copak jsi nikdy nečetla o lidech zaživa pohřbených při zemětřesení?

Maminka:                   Broučínku, dítě zlatý, kde ses tady vzal?

Brouček:                      To víš, mami, já lidem tak slepě nevěřím jako kmotříček a tatínek. Ti mastňáci mi byli podezřelí hned, jakse tu utábořili. Proto jsem je taky do poslední chvíle sledoval.

Verunka:                     Máte opravdu chytrého chlapce, paní Broučková, všechna čest.

Maminka:                   Ale co je nám to platné, když teď nemáme kam hlavy složit?

Verunka:                     Vy můžete jít ke mně, paní Broučková. Beztak je mi samotné smutno.

Maminka:                   Ale co si tu beze mne počnouti moji mužští?

Brouček:                      Neboj, mami. Stejně by ses nám tu jen pletla, až to budem odklízet. Jestli chceš, tak já vám na cestu k Verunce posvítím.

Verunka:                     To je nápad. Tak co říkáte, paní Broučková, jdeme?

Maminka:                   Inu, když myslíte… Ale já stejně neusnu.

Verunka:                     Však si budeme mít o čem povídat.

Brouček obě ženy přeletí a ony za ním odcházejí.

Po chvilce ticha se za scénou ozvou hlasy Tatínka a Kmotříčka.

Kmotříček:                 za scénou Kam jen se nám mohl ten Brouček ztratit?

Tatínek:                       za scénou Určitě se vrátil domů, kmotříčku. K mamince pod sukně, hrdina. Ale ať si mne nepřeje…

Kmotříček:                 za scénou Netrestejteho příliš přísně, pantatínku. Pamatujte, že odpuštění je nejlepší cesta k nápravě…

Tatínek s Kmotříčkem přiletí na scénu a oba se zděsí.

Tatínek:                       Pán Bůh s námi a zlé pryč. Co se to tu stalo, kmotříčku?

Kmotříček:                 To nás Pán Bůh potrestal — za naši neochotu porozumět nezkušenému mládí a trpělivě snášet jeho nerozvážnosti.

Tatínek:                       Ale jak k tomu přijde naše maminka, že je tam uvnitř zavalená? Co když jí to omráčilo nebo zadusilo? Zoufale buší do plechovek a sklenic. Maminko, jsi tam? Ozvi se. Nemáš tam toho našeho kluka?. Nic mu neudělám. Ozvěte se.

V tom přiletí Brouček a Tatínka zarazí.

Brouček:                      Neboj, tati… Máma je v pohodě u Verunky… a…

Tatínek:                       Ty kluku zatrolená, já bych tě nejradši…

Brouček:                      …a moc prosí tady kmotříčka, aby tě u sebe nechal dneska přespat.

Kmotříček:                 Milerád. Načneme si s pantatínkem hrozínek vína a bude nám spolu dobře.

Tatínek:                       Ale co bude s tebou, Broučku?

Brouček:                      Neboj, tati. Já se neztratím. A někdo to tady musí přece dát do pořádku, ne?

Tatínek:                       Cože? Ty si na totroufáš? Sám?

Brouček:                      Sám ne. Ale mám kamaráda, a pro toho to bude hračka.

Kmotříček:                 A můžeme vědět, kdo je ten tvůj kamarád?

Brouček:                      Je to Ferda. Ferda Mravenec.

Kmotříček:                 Ale to je znamenitá firma. Četl jsem o něm. Ferda Mravenec – práce všeho druhu.

Brouček:                      Ano, to je on. A když bude mít se svou partou čas, zítra večer bude naše chaloupka zase v pořádku. Takže dobrou noc a zítra večer nashledanou.

Tatínek:                       Dobrou noc, Broučku…

Kmotříček:                 Dobrou noc… Ať se vám to podaří…

Tatínek s Kmotříčkem odlétají, Brouček zůstává na scéně.

opona

2. jednání

Než se otevře opona, je slyšet sborovězpívaný refrén Ježkova pochodu „Hej rup“ s upraveným textem:

Hej rup,
máme práci,
brouci i chrobáci,
hej rup, hej rup,
i žížaly chtějí žít.
Hej rup,
všichni za jeden táhnem provaz,
hej rup,
pro vás to platí jako pro nás,
hej rup, hej rup,
chceme žít.

Otevře se opona. Dekorace jako v 1. jednání. Odpoledne. Chaloupka bez odpadků, zůstává o ni opřena krabička od cigaret. Kobylka má nazádech náklad odpadků.

Ferda:                            Velevážení, děkujivám všem. Odvedli jste jako vždy dokonalou práci.

Brouček:                      I já vám děkuju, že máme s maminkou a tatínkem zase kde bydlet.

1. mravenec:              Rádo se stalo. Musíme si přece pomáhat.

2. mravenec:              Přijdem zas, Ferdo, až nás zavoláš.Ale toho velblouda tady necháš?

Ferda:                            Nenechám, ale napřed si s ním chci o něčem o samotě promluvit. Počkejte, mládenci, chvilku za chaloupkou, pak vás zavolám.

1. mravenec:              Rozkaz, šéfe. Oba mravenci odejdou.

Ferda:                            A ty, Broučku, zavolej tatínka a maminku.

Brouček:                      Už letím. Brouček odletí.

Ferda:                            Setmí se, jen na krabičce s velbloudem je bodové světlo. Velbloude, slyšíš mě?

Velbloud:                     Slyším…

Ferda:                            Ale já se chci s tebou dohodnout na něčem, co nesmí nikdo slyšet.

Velbloud:                     Pošeptej mi to tedy.

Ferda:                            Dobrá…

Přistoupí k velbloudovi a něco mu šeptá. Velbloud dává hlasem najevo, že rozumí.

Ferda:                            nahlas Jsme tedy dohodnuti.

Velbloud:                     Ano, mravenče Ferdo, rád posloužím dobré věci.

Scéna se znovu rozsvítí do normálu.

Ferda:                            Haló, mládenci, pojďte sem.

1. mravenec:              Máme asi odklidit tady toho velblouda…

Ferda:                            Uhodl jsi, kamaráde.

2. mravenec:              A kam s ním?

Ferda:                            Taky na naši skládku všeho, co do lesa nepatří. Ale pozor na něj. Budeme ho moc potřebovat.

Mravenci:                   Hej rup. Odnášejí krabičku od cigaret za chaloupku.

Brouček:                      přiletí Ferdo, tatínek s maminkou tu budou za chvíli. Vůbec mi nechtěli věřit. Ti budou koukat. Ale jak se ti odměníme?

Ferda:                            O tom bych si rád s tebou o samotě promluvil. Ale neboj se, drahé to nebude. Jen trochu zvláštní. Oba odejdou za chaloupku.

Maminka:                   vstoupí s Verunkou Zázrak, Verunko, stal se zázrak. Naše chaloupka je zase taková jako kdysi.

Verunka:                     Inu, máte šikovného synka, paní Broučková.

Tatínek:                       přichází s kmotříčkem To je sice pravda, Verunko, ale stejně mě mrzí, že s lucerničkou se mu létat moc nechce.

Kmotříček:                 Jak vidět, má jiné vlohy a nebraňte mu v tom. Co Bůh řídí, dobře řídí.

Verunka:                     To jsem ráda, že to takhle dopadlo. Snad se to už nebude opakovat a vy za mnou zase přijďte večer na kus řeči, paní Broučková. S Pánem Bohem…

Verunka odchází

Kmotříček:                 Já už taky půjdu. Dnes jsme toho moc nenaspali a za chvíli nás čeká společná služba, Tatínku. Večer nashledanou.

kmotříček odchází

Tatínek:                       Nashledanou, kmotříčku…

Maminka:                   Poděkujme Pánu Bohu, že nás zachránil.

Brouček:                      vejde s Ferdou Ale hlavní dík patří tady Ferdovi a jeho partě.

Tatínek:                       Tak ty jsi ten slavný Ferda Mravenec – práce všeho druhu? Jsem rád, že tě poznávám. Udělal jsi veliký kus poctivé práce. Jak se ti odměníme?

Ferda:                            Nic vás to nebude stát. Jen bych rád udělal z vaší chaloupky nádraží.

Tatínek:                       Cože? To snad nemyslíš vážně.

Maminka:                   Já snad omdlím.

Brouček:                      Tatínku, maminko, nezoufejte. Ferda mi to všechno vysvětlil a já si myslím, že je to správné. Bude to překladiště, odkud se budou z našeho lesa odvážet všechny odpadky, které tu zanechají nepořádní lidé.

Tatínek:                       To se mi docela líbí. Ale kde budeme bydlet my?

Ferda:                            Ve vaší chaloupce se nic nezmění. Jen na ni dáme nápis „BROUČKOV“. Souhlasíte?

Tatínek:                       Co tomu říkáš, maminko?

Maminka:                   Já nevím, ale zdá se mi, že to s námi se všemi pan Ferda Mravenec myslí dobře. Ať je po jeho.

Brouček:                      Hurááá.

odběhne či odletí

Ferda:                            Vaši důvěru nezklamu.

pískne

na chaloupce se překlopí nápis „BROUČKOV“

odejdou

Tatínek:                       No, nevypadá to špatně. Ale copak je to za nádraží, když tu nejezdí žádný vlak?

Ferda:                            Hned tady bude. Pískne. Zpoza chaloupky vyjede podivná lokomotiva sestavená z odpadků: kotel tvoří plechovka od piva, strojovna krabička od cigaret, komín krabička od sirek a kola korunky z pivních lahví.

Tatínek:                       Helemese. To vypadá jako opravdová lokomotiva. Tys opravdu koumák, Ferdo — z odpadků uděláš vlak. Ale kdo ho bude řídit?

Ferda:                            Strojvedoucím bude ten velbloud na krabičce od cigaret. Je to s ním domluveno.

Maminka:                   Nemám mu dát něco k snědku, aby se posilnil?

Ferda:                            I kdepak, matko. Ten je z pouště zvyklý na dlouhé pochody bez jídla a pití.

Tatínek:                       Ale co bude ten vlak pohánět?

Ferda:                            To je moje tajemství. Ale že jste to vy, pantáto, prozradím vám je: v každé té zahozené plechovce od Coca-Coly nebo piva zůstane několik kapek — a to je mocná pohonná síla.

Tatínek:                       Máš to dobře vymyšleno, Ferdo. Ale na něco jsi přece jen zapomněl: Každá taková železniční stanice musí mít svého přednostu. Já to dělat nemohu, protože mým úkolem je v noci svítit a přes den odpočívat.

Ferda:                            Dobře, ale nezapomínejte na svého synka — ten by takovou funkci zastal.

Maminka:                   Ani nápad. Vždyť je to ještě dítě.

Ferda:                            Myslíte, matko? Broučku — pojď sem.

Brouček vběhne, na hlavě má červenou čepici výpravčího a v ruce plácačku.

Brouček:                      Tatínku, maminko, dovoltemi to. Vždycky jsem si přál mít takový vláček, s jakým si hrají lidští kluci.Teď ho mohu mít — a opravdický.

Tatínek:                       Co myslíš, maminko, máme mu to dopřát?

Maminka:                   Inu, proč ne, když ho to bude těšit…

Ferda:                            Ale pozor. Přednosta stanice — to není žádná ledajaká funkce.

začne zpívat známou písničku z repertoáru Vlasty Buriana

Přednosta stanice,
ten nekouká jen na šíny,
přednosta stanice
– ten umí rovnat mašiny.
Přednosta stanice
– to převzácný je tvor,
jemu se klaní semafor,
a kdo ho nezná,
ten ho pozná:
červený nos a čepice
– to je přednosta stanice.

Tatínek:                       Tak vidíš, maminko, toho bych se nikdy nenadál, kam to ten náš kluk dotáhne.

Maminka:                   Hlavně, aby ho to těšilo.

Tatínek:                       Ale má to, Ferdo, přece jen jeden háček.

Ferda:                            Jakýpak?

Tatínek:                       Když si lidé zvyknou, že si po nich v lese broučci sami uklízejí, budou ještě bezohlednější.

Ferda:                            Inu, to je bohužel možné. Lidem poroučet nemůžeme. Ale třeba se trochu zastydí, když uvidí tuhle naši dřinu.

Tatínek:                       Dej Bůh, aby tomu tak bylo. A ty, synku, máš s maminkou naše požehnání, abys byl přednostou stanice BROUČKOV.

Brouček:                      Děkuju vám, a uvidíte, že to bude všechno klapat. A nemyslete si, že tu lucerničku od vás pověsím na hřebíček. Bude se mi moc hodit při nočním posunování.

Zvedne plácačku, pískne a vlak se dá do pohybu. Jako vagony projíždějí různé odpadky na kolečkách — plechovky, sklenice, láhve, zmuchlané noviny apod. Při závěrečné písni „Hej rup“ se po stranách shromáždí co nejvíce postav z děje, i kdyby jen zavěšených. Všichni zpívají.

Sborovýzpěv:  

             

Hej rup,
do lesa našeho ráj se vrací,
hej rup,
už ať jdou k šípku všichni mastňáci,
hej rup, hej rup,
i brouci chtějí žít.
Hej rup,
všichni za jeden táhnem provaz,
hej rup,
pro vás to platí jako pro nás,
hej rup, hej rup,
chceme žít.
Hej rup, hej rup, hej rup, hej rup.

KONEC