Na motivy Boženy Němcová
Osoby:
tatínek
Jeníček
Mařenka
ježidědek
ježibaba
osoba
Osoba:
Když jsem byla malá, pekla mi babička perníčky. Perníková srdíčka, perníčky na vánoční stromeček. A jednou mi upekla perníkovou chaloupku. A pak mi o ní vyprávěla pohádku. A já vám ji teď taky budu vyprávět.
V jednom lese, daleko, hluboko stojí chaloupka, je celá z perníku. A v té chaloupce žije … Ale ne, začneme pěkně od začátku….
Tak to v jedné chaloupce, ne hluboko v lese, žije táta, máma a děti Jeníček a Mařenka. Táta je dřevorubec a chodí pracovat do lesa. Jednou vzal s sebou Jeníčka a Mařenku, aby si děti nasbíraly lesní jahůdky. Lesní jahody jsou moc dobré.
(Rozsvítí se scéna. Vchází tatínek.)
Tatínek: (vchází) To je dnes horko. Jen aby nepřišla bouřka! Trochu si odpočinu, než se dám zase do práce. (usedne na pařez) Je to těžké živobytí, od rána až do večera dříví štípat, ale jaká pomoc, každý má svou práci. (ohlíží se) Kdepak zůstaly děti? (volá) Mařenko! Jeníčku! Kde jste?
(děti přiběhnou)
Mařenka: Už jsme tady tatínku. My jsme tam u potůčku našli jahody. Jémine tam jich bylo! Ani jsme je posbírat nemohli.
Tatínek: A kde je máte?
Jeníček: Snědli jsme je. Rovnou do bříška jsme je sbírali. Ale ty byly veliké a slaďoučké.
Tatínek: Nu dobrá, jen když jste si pochutnali. Ale příště si dávejte větší pozor, ať se mi neztratíte. Já jdu támhle na paseku dříví štípat, až budu hotov vrátím se pro vás. Raději zůstaňte tady, na pasece jsou hadi. Tak na shledanou děti. (odchází)
Jeníček a Mařenka: Na shledanou tatínku.
Jeníček: Tak co budeme dělat?
Mařenka: Přeci jahody sbírat. Pojď, podíváme se, kde jich nejvíc roste.
(ozve se kukačka)
Jeníček: Mařenko, slyšelas? Co to bylo?
Mařenka: Slyšela, to byla kukačka.
Jeníček: (přechází mezi stromy) Kdepak asi sedí? Nikde ji nevidím.
Mařenka: Ta se nás bojí, schovala se do větví.
Jeníček: A Mařenko, pověz mi, proč nás tatínek nevzal s sebou na paseku?
Mařenka: Tys to zapomněl? Na pasece jsou hadi a tatínek se bojí, že by nás nějaký kousl.
Jeníček: Aha! A tatínka nekousne?
Mařenka: Tatínek nehledá jahody a má vysoké boty. A když bouchá sekerou, had se bojí, odplazí se a nechá ho být.
Jeníček: (mrzutě) A to musíme být pořád jenom tady?
Mařenka: Ano, tatínek to poručil, protože se bojí, abychom se neztratili.
Jeníček: Já se neztratím. A víš, Mařenko, ty se také nemusíš bát, já tě budu chránit. Kdyby třeba přišel lev, já bych zadupal a ten by uháněl, zrovna jako náš Mourek.
Mařenka: (směje se) Tady v lese žádný lev není.
Jeníček: Když není, tak není, ale velká žába by mohla přijít.
Mařenka: To by mohla, ale ta nekouše. Ta nám nic neudělá.
Jeníček: Tak to můžeme v klidu sbírat jahody… vlastně… já mám velkou žízeň.
Mařenka: Natrhej si pár jahod a žízeň tě přejde.
Jeníček: Ba ne, nepřejde. Já mám žízeň, napiju se vody z potůčku.
Mařenka: Ale voda z potůčku se nesmí pít, musíme najít nějakou studánku.
Jeníček: Tak pojď hledat, Mařenko! Já mám hrozně velikou, velikananánskou žízeň.
Mařenka: No dobře, když máš velikanánskou žízeň. (rozhlédne se) Půjdeme tudy, ale musíme si pamatovat cestu zpátky. (odcházejí)
Konec 1. jednání, děti odcházejí hledat studánku.
Osoba: (upraví scénu) Mařenko, Jeníčku, opatrně, jen abyste nezabloudili!
(Děti jdou, Mařenka první, za ní se loudá Jeníček, hledají studánku, proplétají se mezi stromy)
Mařenka: Tady žádná studánka není. (za scénou)
Jeníček: (vyjde ze #4) Ani tady není. (zajde)
Mařenka: (vyjde z #1) Tady taky není.
pokračuje narežírované hledání
Jeníček: (vyjde, pohled do diváků) Ani tady není. Mě už strašně bolí nožičky, sedneme si. (sedá si)
Mařenka: Ale dlouho tu nebudeme sedět… Půjdeme raději zpátky.
Jeníček: Tak pojďme.
Mařenka: Tudy se vrátíme.
Jeníček: Ne, ne, tudy jsme nepřišli.
Mařenka: A kudy tedy?
(stmívá se)
Jeníček: Brzy bude tma. Já bych chtěl k tatínkovi. Zavoláme na něj.
Mařenka: Máš pravdu, to bude nejlepší. (volá) Tááto, tatínku – halóóó.
Oba: Tááá-tóóó!!
Mařenka: Tatínek se neozývá, neslyší nás. Zašli jsme asi moc daleko.
(zahouká sova)
Jeníček: Co to bylo? Mařenko, já se bojím.
Mařenka: To houká sova. Nic se neboj, ta nám neublíží.
Jeníček: Jen aby!
Mařenka: Ticho Jeníčku, ať uslyšíme, jak tatínek seká dříví. (poslouchají)
Jeníček: Nic neslyším… co budeme dělat?
Mařenka: Jeníčku, už je to tak, my jsme se ztratili. Měli jsme zůstat tam, kde nám tatínek poručil.
Jeníček: Já chci domů.
Mařenka: Já bych taky chtěla, ale když nevíme kudy. (zamyslí se) Něco mě napadá. Vylez na strom a rozhlédni se, třeba uvidíš naši chaloupku. Nebo alespoň nějaké světýlko.
Jeníček: Vylezu na tu nejvyšší větev jako veverka, ale neutečeš mi? Zůstaneš tady?
Mařenka: To víš, že zůstanu. Tak lez! Ale opatrně, nespadni.
Jeníček: (leze na strom) Už jsem nahoře. (rozhlíží se) Nic nevidím, všude je tma… (v dálce se rozsvítí světýlko) Jéé. Támhle, támhle je světýlko!
Mařenka: To jistě naše maminka v chaloupce rozsvítila a čeká na nás. Kde je to světýlko?
Jeníček: Tam, tam se třpytí. (sleze ze stromu)
Mařenka: Tudy to bylo?
Jeníček: Ano, tam jsem viděl, světýlko.
Mařenka: Honem Jeníčku, ať jsme brzy u maminky. Ať o nás nemá strach.
(děti zajdou do lesa)
(světýlko zhasne)
Mařenka: Ztratilo se světýlko!
(ozývají se hlasy za scénou, vyletí sova—sedne si na strom)
Jeníček: Mařenko, kde jsi?
Mařenka: Už tě mám, dej mi ruku.
Jeníček: Mařenko, mě už tolik bolí nožičky a chce se mi spát.
Mařenka: (vyjdou zpoza stromu) Jeníčku, zabloudili jsme, na cestu nevidíme. Víš co? Lehneme si tady do mechu a přespíme tu.
Jeníček: To je dobrý nápad! (oba si lehnou)
Mařenka: Dobrou noc.
Jeníček: Dobrou noc. (po chvilce) …Mařenko!
Mařenka: Co ještě chceš?
Jeníček: Mě to tlačí.
Mařenka: Tak pojď blíž ke mně, polož si hlavičku na mou ruku. Tak. Už to netlačí?
Jeníček: Už ne. (po chvilce) … Mařenko, Mářo!
Mařenka: Co pořád máš? Spi už.
Jeníček: Copak můžu. Maminka mi dává na dobrou noc pusu, ještě pusu.
Mařenka: (dá pusu) A teď už spi!
(tma, přeměna jedné stojky na perníkovou chaloupku)
(odletí sova, cvrlikání ptáčků, rozední se)
Mařenka: Vstávej Jeníčku, už je den! (vstane)
Jeníček: Ještě ne, ještě chviličku. Ještě se mi nechce vstávat.
Mařenka: Musíš vstávat, vždyť nejsme doma.
Jeníček: Jéje, tak já už vstávám. (vstane)
Mařenka: (otočí se od Jeníčka na druhou stranu, uvidí chaloupku) Podívej tady je nějaká chaloupka a jaká je krásná. (přistoupí k chaloupce) Jemine, vždyť ona je celá z perníku.
Jeníček: Sláva, to si hned kousek uloupnu, mám velikánský hlad.
Mařenka: Podívej, panáčkové, srdíčka, holubičky a všechno je z perníku.
Jeníček: Já vylezu na střechu a ulomím kousek . (leze na střechu)
Mařenka: Uloupni pro mne panenku a pro maminku srdíčko.
Jeníček: To víš, že uloupnu a pro tatínka koníka. (zvuk na loupání perníčku)
(za scénou se ozve hlas ježibaby)
Ježibaba: Kdopak nám to loupá na střeše perníček?
Mařenka: (tenkým hláskem) To jenom větříček. (šeptá na Jeníčka) Jeníčku, slez honem dolů. Přijdou na nás a chytnou nás.
Jeníček: Neboj se Mařenko, ještě kousek uloupnu a hned slezu.
Ježibaba: Slyšíš dědku? (dědek něco zavrčí) Někdo nám tam loupá perníček. Běž ven a podívej se!
Mařenka: Slez honem, dědek už na nás jde, musíme utéct.
(zvuk na skok Jeníčka, Jeníček skočí přímo před dědka, který vyjde z chaloupky)
Ježidědek: A vida, vida! Já vám dám větříček. Babko, děti nám loupou perníček.
(z chaloupky vyběhne babka—vytlačí klec, s dědkem chytnou děti)
Ježibaba: A máme vás! Perníčku se vám zachtělo! Já vám dám loupat perníček!
(nastrkají děti do chlívku, děti se brání)
Ježidědek: Co budeme s těmi dětmi dělat?
Ježibaba: No, co by. („štípe Jeníčka do rukou“) Ten klouček je pěkně kulaťoučký, (do diváků) z toho si uděláme šťavnatou pečínku. A tu panenku si pěkně vycvičíme a bude nám sloužit. Chachacha!
Ježidědek: To je nápad! A všechno, co jsem teď musel dělat já, bude dělat ta holka. (Při odchodu do domečku) …dříví štípat, zatápět, vynášet popel, chodit pro vodu, zametat v chalupě… A babu drbat na hrbu. (odchází do chaloupky)
(děti v chlívku)
Jeníček: Mařenko, já se bojím.
Mařenka: Neboj, Jeníčku.
Jeníček: Ale já se bojím, co s námi udělají.
Ježibaba: (vyjde z chaloupky, prohlíží si děti, hlavně Jeníčka, natahuje k němu do klece ruku) Ukaž se mi. Pěknej klučík, pěknej. (obejde klec, špacíruje po scéně)
Moc pěknej (vrací se kolem klece do chaloupky)
Jdu na to.
Jeníček: Já mám strach, že nám udělají něco zlého. Ta bába mě štípala do rukou a nohou a pořád říkala, jak jsem pěkný kulaťoučký.
Mařenka: Hlavně nesmíme věšet hlavu. Něco vymyslíme.
Jeníček: A co vymyslíme?
Mařenka: Musíme čekat. Třeba se nám povede utéct.
Ježibaba: (hlas z chaloupky) Dědku, jdi mi změřit toho kloučka! (dědek znovu něco zavrčí)
Mařenka: (vyděšeně) Jeníčku, sedni si.
(přichází dědek)
Ježidědek: Tak se ukaž, ty lumpe. Jakpak jsi tlusťoučký.
Jeníček: Mně se nechce.
Ježidědek: Tak si stoupni, nebo ti pomůžu.
Mařenka: Jeníčka bolí nohy, on je má hrozně unavené.
Ježidědek: Ty mlč, holka! A ty si koukej stoupnout, nebo tě postavím já.
Jeníček: A mně se stát nechce, nechce, nechce!
Ježidědek: (vstoupí do chlívku) Ty si se mnou hrát nebudeš!
(jak vejde do chlívku, Mařenka do něj strčí a dědek se svalí. Děti toho využijí a vyběhnou z chlívku.)
Mařenka: Poběž Jeníčku, poběž. Teď nás musí zachránit naše nožičky.
Jeníček: Musíme být jako vítr, Mařenko. (vběhnou do lesa)
(dědek se oklepe, zvedá se)
Ježidědek: No tohle, holomci! Však já vás dostanu! (do publika) Jinak mě bába upeče místo toho kluka. (volá za dětmi) Počkejte na mě ! (vyběhne)
Ježibaba: (vyjde z chaloupky, zarazí se, vidí prázdnou klec, volá za dědkem) Jak to, že ti utekli? Koukej je chytit! (obejde klec) Jestli mi je nepřivedeš, bude s tebou zle! (lamentuje) Dědek jeden nemotornej! (zatlačí klec do chaloupky, vystrčí hlavu, volá za dědkem) Co já si teď upeču? A kdo mi teď bude sloužit? (zajde do chaloupky)
(honička 3x dokola, jednou Jeníček upadne)
Mařenka: (otočí se na Jeníčka) Jeníčku vstávej! Honem, nebo nás dědek chytí!
(děti zaběhnou, „vyběhne“ dědek, funí)
(dědek zmizí, vejde Osoba s loutkou, děti se s ní srazí)
Osoba: To je spěchu, vždyť mě porazíte! Co tak utíkáte?
Mařenka: Dobrý den, pěkně prosím, kudy se dostaneme k naší chaloupce?
Osoba: A cože se tolik třesete?
Jeníček: Honí nás dědek z perníkové chaloupky, protože jsme si uloupli kousek jejich perníčku.
Osoba: No, nic se nebojte. Tady se schovejte. (děti se schovají)
Ježidědek: Osobo, neběžely tudy děti?
Osoba: Jo, jo, sbírám lesní květy.
Ježidědek: Osobo, na děti se ptám!
Osoba: I maliny nasbírám a na lívanečky si dám.
Ježidědek: Ne na lívance, ale na děti se tě ptám!
Osoba: Kdepak, dneska houby nesbírám.
Ježidědek: Osobo, jsi snad hluchá?!
Osoba: I když, bramboračka s houbami mi taky moc chutná.
Ježidědek: Osobo, co je mi do toho. Já se vás ptám, jestli jste neviděla kluka a holku?
Osoba: To víte, že na lívance potřebujete mouku.
Ježidědek: Osobo, děti! Kudy běžely?
Osoba: Já, lívance dělám vždycky v neděli.
Ježidědek: Na děti se ptám!!
Osoba: No, a ty maliny na ně dám.
Ježidědek: (pro sebe) Babka ta mi dá, když je zpátky nepřivedu.
Osobo já se ptám, neběžely tudy děti, děti, DĚTI!?
Osoba: Děti? No, to jste měl říct hned. To víte, že tudy běžely. Neběžely, letěly, jako vítr se hnaly. Ale ty už nedohoníte. Jsou už dávnou za kopcem.
Ježidědek: Tak to pěkně děkuju. Bába, ta mi dá!
Osoba: (na děti) Vylezte. Dědek už je pryč. Jděte tudy tou cestou, ta vás zavede až domů, je to už jen kousek.
Děti: Děkujeme.
(odcházejí na druhou stranu než dědek)
Osoba: (volá za dětmi) A příště poslouchejte tatínka, abyste se neztratili.
Osoba: (do publika) Tak, to je konec našeho perníkového vyprávění. (pomalu zhasínají světla)
Konec
Píseň ježibaby
Ať je to hošík či větříček.
Ať je to Karel či Jeníček.
Všechny je zavřu do svojí klece.
Co stojí opodál od mojí pece.
REF: Ó já jsem.
Strašně mlsná babice.
Neutíkej, můj hošíčku.
Vykrmím tě velice.
Posloužíš mi za pečínku.
Holka ať zatím nosí klestí.
A oheň v peci oběd věstí.
Budeme mít velkou trachtaci.
Chuťovou gurmánskou senzaci.
REF: Ó já jsem.
Strašně mlsná babice.
Neutíkej, můj hošíčku.
Vykrmím tě velice.
Posloužíš mi za pečínku.
Ó já jsem.
Tuze hladová babička podlá.
Večeře ta by mi opravdu bodla.
Tak dědku, zatápěj!
Mlsnou teď píseň pěj.
Stoleček prostírej!
Hostino, k nám teď spěj!